Švábská Alba (Schwäbische Alb)

Materiálem vápno, všech druhů oklouzanosti (od „vůbec“ až po „Alkazar“). Jištění je všude fixní, vlastní jsme vůbec nepoužili. Kempit  se dá v super kempu v Bad Urachu, jídlo se dá pořídít taky tamtéž, lezeckej šop je v Metzingenu. Průvodce je idální Best of Schwäbische Alb od Panico.de, pro místňáky pak maj i detailní průvodce jednotlivých oblastí: Lenniger Alb, Uracher Alb... Možnosti dalšího vyžití od procházek po cyklistiku jsou obrovské.

První oblast, kterou jsme navštívili byl Reussenstein. Pěkné lezení v dobrym vápenci, stěny do 30 metrů. Romantika s hradem nahoře, velkym parkáčem a krátkým přístupem. Jištění dobrý, ostatně všechno tu je dobrý, na druhou stranu ale nic, kvůli čemu by se sem člověk táhnu přes celý Německo...

Kesselwand*, který jsme navštívili jako druhou oblast byl absolutně nejlepší lezení ve Švábský Albě. Lezli jsme v sektoru Sylphenwand. S vedlejším sektorem Arena, mají společný přístup po žebřících, což může někoho zaskočit... Do hlavní stěny Kesselwandu, kam se musí slaňovat jsme se nepodívali. Sylphenwand nabízí parádní třicetimetrovou stěnu v úžasným šedym vápenci, cesty jsou většinou v šestém a sedmém grádu, rajbákojidní kolmice, vápno absolutně nevolezený a cvičky na něm perfektně držej. S chytama to je slabší a třeba cvakání slaňáku z jednoprdy v Neue Sylphenwand 7- je ozajustné podujatie. Jištění super, není to sice umělka, ale taky nic na co by nebyl našinec zvyklej třeba z Křoviště. Né všechno tu je jištěno borháky, na můj vkus se až příliš často objevujou skoby (pravda dobře vypadající a zamáznutý lepidlem). Zpestřením jsou pak fixní vklíněnce (taky zamáznutý lepidlem). Výška stěny je kolem 30 metrů takže to chce delší špagát. Vedlější sektor Arena nabízí velkej převis s cestama kolem osmého grádu. Jednoznačně tip pro návštěvu.

Kompostwand, název skutečně není pokusem o recesi. Kentus, nástupy téměř ze smeťáku, zasunutý v zabordelenym lese... Nenechte se nalákat na pohádky o nejlepším vápně široko daleko ani početem hvězdiček - tohle opravdu nestojí za to.

Na Hockenlochfels je k nalezení pár pětkových cest dobrých pokud chcete začít s taháním. Pro borce lze snad jedině (ne)doporučit šestmínuskovou hranu úplně vlevo, kde kombinace hvězdiček a počtu borháků udělala z původně asi pěkné cesty voklouzanou hrůzu, kde zabojuje i sedmičkář.

Wiesfels jsou ideální horoškoláckou oblastí. Taky tu spíše potkáte  davy ohelmičkovaných helmutů co si to přišli zkusit, nežli lezce srdcaře. Cesty jsou výborně zajištěný a taky výborně vohlemzaný - hlavně ty lehčí od sedmiček nahotu to už bývá ok. 

Dalším tipem jsou: Wittlinger Felsen a Sirchinger Nadeln, kam jsme se bohužel nestihli podívat, ale vypadaj dobře.

Největší perlou Schwäbské Alby je bezpochyby Donautal*. Sněhobílé věže se prsí nad romantickým údolím Dunaje, lezení tu je mraky. Průvodce buď skromnější Best of Schwäbische Alb nebo možné lépe přímo Donautal také od Panico.de. Vykempit se dá v nic moc kempiku v Haussenu, ale nečekejte zázraky. Těžiště všeho lezení se nachází přímo nad obcí Hausen. A lezení? Těžký Mařenko, těžký. Nejlíp to tu vystihuje název jedný cesty: Welcome to Verdon 8+ (kdo ví ten  ví). Stěny jsou věšinou kolmý a holý, 30 až 60 metrů co do výšky. Logický směry typu spára nabízí dlouhý odlezy mezi jíštěm, většinou kolem šestýho grádu, holasy mezi spárama pak rajbáky cca za 8, leč docela zajištěný. Po pár zapytlenejch 6+ jsme se přesunuli jinam. Lezení ale jinak bomba, jenom to na to chce mít.