Prachovské skály

Prachovské skály jsou poměrně malá, ale velice koncentrovaná oblast. Je to ideální místo k lezení pro „lenochy“, protože všude je to kousek. Písek zde je oproti zbytku českého ráje o něco tvrdší což sebou ovšem přináší i o něco málo menší možnosti smyčkování. Perlou celého Prachova je oblast skalního města, která je největší, nejhezčí, ale také turisticky nejnavštěvovanější. Proto komu vadí davy turistů musí buď volit jinou oblast, vybírat stěny odvrácené od turistických cest, anebo lézt brzy ráno či navečer. Večer po lezení je velice příjemné se vykoupat na koupališti U Pelíška a pak si dát něco k snědku s pár pivkama a příjemnou obsluhou na turistické chatě, která stojí přímo v srdci skal.

Doporučené cesty

Plechy

• Jihovýchodní cesta - VII (W. Barth s druhy, 20.8.1929) - Prachovská jehla
• Klasika na jehlu od německých lezců. Do stěny se traverzuje s předskalí a lehce se doleze  až do severní stěny ke kruhu, kde je třeba kvůli dření lana zaštandovat. Pak už zbývá jenom krátký lahůdkový výlez na vlastní jehlu, který je však prost kruhů i smyček.
• Jižní cesta - VIIb, RP VIIIb (J. Čihula, F. Kroupa, 7.9.1957) - Prachovska jehla
• Velmi lezená klasika od Čihuly. Nástup začíná typickým Čihulovským sokolíkem až k prvnímu kruhu. Pak jemněji stěnkou kousek k druhému a dále k třetímu nad kterým čeká už jen podvrcholový rajbásek a nakonec i vrchol.
• Západní hrana - VIIb, RP VIIIb (J. Havlík, M. Růžička, 6.10.1962) - Prachovská jehla
• Nádherná klasika po hraně jehly. Cesta je vyrovnaná a nemá výrazně těžších míst. Snad jen cvakání druhého kruhu je bez provázaných hodin kousek pod ním o něco málo zábavnější. Nad druhým kruhem se hrana pokládá a je to trochu rajbasovitější, ale hlavní obtíže tam už končí.
• Jihovýchodní cesta – elegantní varianta - VII (V. Dědeček, M. Ent, 14.6.1971) - Prachovská čapka
• Pozor na spodní úsek, který je sice lehký, ale v podstatě nezajistitelný až k hodinám, které nejsou nejníž. Pak už se to valí nádhernou stěnou přes dva kruhy a hafo smyc až nahoru.
• Jihozápadní stěna - VII (V. Charousek, J. Havlík, D. Havlíková, 27.8.1970) - Krkavčí skály – hlavní věž
• Hezká cesta kombinující komínové a stěnové lezení. Nejtěžší místem je pár jemných kroků kolem kruhu, pak se stěna už pokládá.
• Údolní hrana - VIIb (dost poctivých, asi aprílový žertík prvovýstupců) (J. Macoun, Z. Petráň, M. Macounová, 1.4.1982) - Krkavčí skály – severozápadní věž
• Nástup je koutovou spárou až do úrovně předskalí, pak traverz na hranu ke kruhu. Na hraně to trochu zhoustne a přes další kruh se to silově tahá až na polici, s nic moc výlezem, ke třetímu. Tam buď čistě, nebo s pomocí stromu nahoru.
• Východní levá spára - VIIb (V. Krupička, P. Prachtel, Z. Mayerová, 30.4.1967) - Hláska
• Kdo si chce užít převislou zajištěnou spáru tak je tady správně. Začíná se sokolíkem a koutem až na minibalkónek, kde je schovaný první kruh. No a pak začíná spářice jako víno s kruhem a skobou v nejtěžším místě. Výše nad kruhem založíte tutový smyce a v pohodě už dovalíte až nahoru.
• Studená cesta - čtyřkruhová varianta - VII (F. Kroupa, J. Havlík, 2.10.1959) - Mnich
• Moc hezká cesta kombinující spárové a stěnové lezení. K prvnímu kruhu lehce, spárou a traverzem ke druhému, kde se štanduje. Od druhého se vleze za hranu a lahůdkovými sokolíky se přes dva kruhy dostanete až k vrcholové vlaječce.
• Bič - VII (V. Haleš, A. Fučík, 12.6.1951) - Drážďanská věž
• Nádherná spára spár zajištěná pěti kruhy. Sokolíčkem se jde k prvnímu po kterém přichází nejhezčí část „žába za žábou“ až ke druhému. Kolem druhého je nejtěžší místo. Po jeho překonání už lehčeji spárově až k pátému, kde se štanduje. Tam lze slanit, nebo lehce spárou a komínem dolézt na vrchol Drážďan.