Máme nový web!

Z AKA Praha

• 12.02.2005 až 19.02.2005
• účastníci: Jéňa, Béda, Osky, Renča, David, Aleš, FrantÁla, Ondra, Charlie a Michal Fořtík

• Alešúv deníček

Jéňův deníček

No takhle blbě mi teda už dlouho nebylo. Bolí mě doslova celý člověk, hlava mi třeští, že by na mě přes noc vlezla ta chřipková epidemie. A večer mám odjet do Tater. To bude jen počasím. Večer jsem rád, že vůbec nadzvednu baťoh a na nádraží se odebírám s nadějí, že se z toho ve vlaku vyspím. Trochu se mi to splnilo, ale přesto v Popradu vystupuju v očekávání urputného boje ve stoupání na Zbojandu. Kromě výstupu jsme všichni zvědaví na Tatry po vichřici. Kalamita je opravdu totální. Až k Hrebienku moc stromů stát nezůstalo a ty co zůstaly stojí pěkně nakřivo. A to vidíme jen to, co jde vidět z vlaku. První přerušení výstupu: ledy vlevo! Ze žlabu nad cestou se valí perfektní ledopád a všichni už k němu míří, že nepůjdou na chatu dokud ho nepřelezou. Jen já a David váháme, jestli stojí za to tahat se s krysou do kopce kvůli nějakýmu pochybnýmu ledu. Hlavně já cítím, že v mém dnešním stavu se mi bude čtyřhodinový náskok ještě hodit. Pak ale přijde Oskar s nápadem vybalit jen potřebný krámy a bágly schovat za smrk a my jsme přemluvení. U ledu už je živo. Všichni se chlubí novýma zbraněma a Aleš se odhodlává ke své ledové tahací premiéře. Zatímco bojuje o centimetry, pod ním se vesele bouldruje a uskakuje před padajícím ledem. I já ozkouším ostří svých zbraní, zjistím, že dneska nikam lézt nemusím a rozhodnu se, že budu šlapat dál na chatu, protože tuším, že moje cesta bude ještě dlouhá. A opravdu je. Trénink na osmitisícovku. Potácím se ve sněhu a zkouším si nefalšovaný everestský kašel, který se dostaví při každém pokusu o hlubší nádech. Takže kašlu skoro pořád. Když už mám chatu na dohled, je moje tempo asi tak pět kroků na pět minut odkašlávání. Asi tu bídně zahynu v závěji. Naštěstí mě zachrání Franta s Bédou, který mi vezmou baťoh a půjčí hůlky. To je krása svalit se na postel. A nacpat se smažákem k večeři.

No včera večer jsem nekašlal, tak to můžu s Oskym, Renčou a Bédou žlabíkem na Východnú Slavkovskú vežu. Kašel se vrací hned v prvním větším stoupání. To teda bude den. Když se nám ale podaří přesvědčit Oskara o správném směru výstupu, vypálí dopředu a šlape a šlape a nenechá se vystřídat ani kdybysme chtěli. Jen nad jeho variantami občas kroutíme hlavou a občas musíme přestat kroutit a trochu zabojovat. Jsme na začátku žlabu a z báglů se stěhujou lana trochu toho matroše. Oskar si tu schová do díry hrníček od termosky, aby se pro něj mohl v létě vrátit a pak už nám zmizí kdesi za rohem. Nám nezbývá než mrznout a proklínat ho. „Sakra co tam dělá tak dlouho? Proč neleze? To už musí bejt aspoň v půlce žlabu. Jak může tak dlouho štandovat?!“ Konečně přijde řada na Renču a pak to za ní táhne Béda. „Až uvidíš kam dolez, tak ho zabiješ!“ hlásí mi Béda. Má pravdu. Na tu dobu je těch padesát metrů zatraceně krátkých. Další přešlapování na štandu nám Oskar zpestřuje občasnými dávkami kamení. „Proboha kudy to zas leze! Proč nejde tim sněhem?“ To já si Oskarovu lámavou variantu odpustím a po překonání zpestřujícího výšvihu si razím cestu sněhem. Kvůli jednomu friendu se přece nezabiju. Sněžení nám zesiluje a jak tak stojíme na štandu, občas kolem nás profrčí prachová lavinka. Sice ne moc velká, ale nepotěší. Tma se nebezpečně blíží. Nečekáme už s Bédou na Renču a lezeme si svojí cestou. V pět hodin se konečně vyhoupneme na hřeben a spokojeně zjišťujeme, že sestupovka nebude zvlášť náročná. I když bohatě vysněžený svah v současných podmínkách taky nebudí moc důvěry. Renča se ještě pokouší ze štandu vydolovat Oskarova frienda, ale nepodaří se. Osky si tak k hrníčku připisuje další bolestnou ztrátu. „A co vrchol? Je to choďák, za hodinku jsme tam,“ agituje Béda. Jenže za hodinku už bude tma jak v pytli a večeře je jen jedna. Takže mu to vysvětlíme politicky, nasadíme čelovky a mažeme dolů. Lavina na nás nespadla, užili jsem si romantiku pod hvězdnou oblohou a ještě jsme v sedm stihli večeři. Tomu říkám úspěšný výstup.

Sice jsem si večer sliboval, že druhej den nikam nepůjdu, ale ráno je tak pěkně, že neodolám. Navíc máme před sebou jen odpočinkovou túru na Svišťový štít. Jenže choďák nechoďák, do kopce to je a s mým kašlem se to jít moc nedá. Nedělám si násilí – fotím si, courám se, obzerám sa a zbytek skupiny rychle nechávám daleko před sebou. Doženu je u prvního výšvihu, vrazím jim lano, otočím se a stejným způsobem se vrátím na chatu. Akorát, abych utek mrakům a sněžení. A zejtra už fakt nikam nejdu.

Je tak hnusně, že se jde akorát za chalupu trénovat hledání s pípákama. To můžu jít taky. Naše nové klubové digitální perly se osvědčí, ale s vypůjčenýma analogama je to slabší. Ale lepší než drátem do voka, jako vysílačka fungujou. Bohužel naše žlutá lopata pípák nemá. Čest její památce.

Je nádherně. Ale sněhu až nad hlavu. Všichni jdou pokoušet nějaký extrémní výstup, jen já si dám s Bédou malou zdravotní, fotografickou vycházku. Náš extrémní výstup si necháme na poslední den.

Je tak hnusně, že se nejde vůbec nikam. A tak karty šustí, kostky chřestí a naučná literatura jde z ruky do ruky. A chystáme se na zítřek.

Ne že by sněhu ubylo, ani počasí není extra, ale neodradí nás to. Dupeme si to pod vyhlédnuté žebro. Na rozdíl od pohledu z okna chaty nevypadá severní stěna Bradavice, že by jen tak pustila. Radši si tedy vybereme žlab vpravo. Ve žlabu je ovšem sněhu trochu víc, asi tak do pasu. Vzhůru postupujeme obtížným rozporem. Levou rukou zapření o stěnu, noha šmátrá pod sněhem, kde by se mačka zachytla. Pravá ruka se po loket vrazí do sněhu, pak namáhavý vzpor a nohu kopnout do sněhu až k pasu. Celá vysoce obtížná gymnastika jen kvůli tomu, abychom získali asi dvacet centimetrů výšky. „Tady zaštandujem,“zavelí Béda. No proč ne, i když dál to vypadá pořád stejně. Založí dobrého frienda za špatný šutr, ověsí mě bůhvíproč železem a dál si šlapu sám. Pokračuju vyzkoušeným sněžným rozporem. Sněhu je už po prsa a „komínování“ jde pořád hůř. Na místě, kde po deseti minutách usilovného stoupání stojím o dvacet čísel níž, si řeknu, že tudy dneska ne. Otočím se po svahu a navrhuju návrat. Béda se ani nebrání. Nedivím se, ve sněhu se můžem válet i před chatou.

A máme tu den odjezdu. Osky s Renčou, Béda, Michal a já se odpoledne ještě jdeme věnovat zimním radovánkám a prohlídce laviniště pod Východnou Vysokou, zatímco zbytek se jde trápit na jakýsi led. Sraz na Hrebienku. Sestup z chaty si krátíme soutěží „Kdo se nejlíp podmočí* do sněhu. Vítězem musíme vyhlásit Oskara. Naopak evidentně nejslabší je trémistka Renča, která jde soutěžit do lesa a výsledek nechce zveřejnit. V Popradě pak přichází čas na další ročník již tradiční hry „Prožer co ti zbylo“. Podvodníci jdou utrácet do kina za potravu duševní, ale náš klub fair play (jen Michala jsme vyměnili za Aleše) se jde poctivě nažrat k oblíbenému „cikánovi“. Ale vítězem večera je nakonec Diabolský rezeň a točená kofola.